Březen 2014

V lese

31. března 2014 v 16:38 | Helena.B |  Jaro
V pátek jsem udělěla velkou tečku za svou vleklou nemocí. Vyprovokovala jsem holky ze spolku, abychom si někam vyrazily s tím, že buď mě to zase posune o kousek dál nebo mě to položí. Máme takové svoje území pod Beskydami, které je rychle dostupné autobusem. Už jsem odtud psala několik článků a ukázala mnoho fotek z různých ročních období.


Chodíme sem za překrásnými výhledy.


Fascinují nás husté bukové porosty.


Vychutnáváme si klidné lesní cesty, teď obsypané květy bílého devětsilu.


Devětsil už pomalu odkvétá.


Narazily jsme na posed, který vypadal spíše jako těžní věž. Něco na něm ale bylo velmi zvláštní. Vidíte ten komínek na levé straně budky ? Už jste se s tím setkali? Já tedy ne. Že by nové nařízení EU?


A jdeme dál


Cestou zpátky potkáváme chaloupky, ozdobené jarními kytičkami.


Tuto chaloupku jsem už ukazovala a vždycky se na ni těším. Když jsme se blížily, byla tichá, nikde nikdo. Tady už jsou pěkně pohromadě dva bílí chlupáči a za zavřeným oknem dělají pořádný rámus. Odtud už je to kousek k autobusu. Jak jsem předpokládala, výšlap mi prospěl, nemoc byla překonána!




I u nás to kvete

22. března 2014 v 21:07 | Helena.B |  Jaro
Skutečné jaro je tady! Ono vlastně přišlo malinko s předstihem, už někdy v únoru. Já jsem poslední tři týdny žila v jakémsi útlumu, protože na mne sedla zlá choroba a nemůžu se jí pořádně zbavit dodnes. Vystřídala jsem chemii i bylinky, vypila jsem litry různých druhů čajů s citronem a zázvorem, snědla celou sklenici medu, vyrobila jsem si cibulový sirup, pojídala silnou česnečku, prostě všechno, co se dalo. Tento týden jsem si vyšla trošku mezi lidi, ale na výšlap za medvědím česnekem jsem si s holkami z našeho spolku zatím netroufla. Věřím, že to ze mne sluníčko a čerstvý vzduch vytáhne, ale musím jenom pomalu. Mám tu výhodu, že mám přírodu u domu. Jenomže, když vyjdu ven, vidím plno práce, kterou za mne nikdo neudělá. Na druhou stranu, pohyb je život, tak snad to pomalu půjde...


Dnes jsem vzala foťák, abych si trošku toho jara přinesla domů. Začíná kvést broskev.


Zlatý déšť prodělal na podzim sestřih na ježka, proti mé vůli, ale asi mu to prospělo.


Včeličky na převislé vrbě, aneb pozdrav alergikům...


Toto je náš poklad. Prvosenky jarní máme na zahradě. Rostly tady vždycky a my každým rokem s napětím čekáme, jestli se opět objeví. Zatím tomu tak je.



Hyacinty mi ze zahrádky záhadně zmizely, tak jsem si koupila letos jeden květináčový, ale musela jsem ho odstěhovat na chodbu, jak nám pěkně zavoněl.




Domů jsem si přineska kytičku vonících fialek, těch máme také plnou zahradu. Pamětníci, vzpomínáte si na bonbony - fialky? Ty byly, co?




Přeji vám krásné jarní dny, plné sluníčka a kytiček a alergikům, aby to jaro nějak přežili...

Dvě knížky do kabelky

13. března 2014 v 14:05 | Helena.B |  Knihy
Říkám jim také knížky do vlaku. Půl knížky se přečte cestou tam a půl cestou zpět. Samozřejmě musí být čtivé. Když tak občas cestuji vlakem, vidím, že nejsem jako čtenář sama, knihy čtou mladí, starší, ženy i muži. Není jich sice mnoho, ale přesto mě to těší. Když jsem poslední moje čtyři pracovní roky procestovala vlakem, jezdil se mnou ráno jeden pán, který vždycky četl asi tak pětisetstránkový román. Obdivovala jsem ho, protože já a většina ostatních jsme si tu půlhodinku zaslouženě sladce odchrupkali a také, komu by se chtělo tahat s takovou tíhou! Proto upřednostňuji ty "vlakové knihy".



Tuto knihu jsem okukovala několikrát v knihkupectví, titul se zdál pro nás, ženy a dívky zajímavý, tak jsem si ji nakonec půjčila v knihovně.

Hlavní hrdinka, matka tří dětí a autorka knihy v jednom, odchází do Anglie, kde má o prázdninách působit jako au-pair v jedné rodině. Dobrodružný příběh má dohru až ve Skotsku. To už si ale každý musí přečíst sám.

Asi vidíte, že by měla být ještě nějaká kniha "před dvaceti lety". Tady je.


Doporučuji přečíst nejdřív tuto knihu, já jsem se k ní dostala, bohužel, až později. Takže radím pěkně popořádku. Po revoluci, když se otevřely hranice, mnoho odvážných dívek nastoupilo cestu au-pair. Mezi těmi úplně prvními byla i autorka knihy Petra Braunová. Její cesta vedla do Francie, později do Belgie.
Zde jsou její rady a myslím, že jsou aktuální i dnes.


A ještě desatero :



Kdyby za našeho mládí byly ty možnosti, určitě bych také vyrazila do světa na zkušenou. Určitě bych se nechala nalákat zrovna na hlídání dětí. Kdo ví, jak by to dopadlo. Mohu jemnom říct : "Zlaté české dětičky."



Jak jsme drátkovali

5. března 2014 v 17:23 | Helena.B |  Drátkování
Nedávno jsem se zmínila, že jsem byla požádána místním seniorklubem, abych naučila tamní děvčata pracovat s drátkem. Dlouho jsem váhala, protože moje dovednosti nejsou na takové úrovni, abych mohla vyučovat tuto techniku, ale byla jsem ubezpečena, že o nic nejde, že bude všechno domácké, přijde maximálně tak 10 až 15 lidí Usmívající se, uvaří se čaj... Nakonec jsem souhlasila a začala jsem se důkladně připravovat. Domluvily jsme se, že budeme drátkovat vejce. Když nastal den "D" byla jsem celkem klidná.
Zásobená množstvím drátků, vyfouklých vajec a hromadou různých kleští jsem dorazila do klubovny kde byla jenom jedna paní. Zaradovala jsem se a doufala, že snad dorazí jenom malé množství lidí. Byl to omyl, moji spoluobčané jsou jenom přesní. Ve stanovenou dobu byla klubovna plná. Neměla jsem čas se rozhlížet, ale za sebou jsem slyšela i mužské hlasy, špitla jsem k nejbližším paním, že jsem myslela, že to bude jenom dámská jízda. Prý tu chlapi chodí hrát karty, nebo jenom tak klábosit. Klábosili a zpočátku měli sem-tam i různé "vtipné" poznámky. Jak jsem postupně vysvětlovala a obcházela drátkující děvčata, přišel za mnou jeden muž s rozdělanou prací a za chvíl jsem objevila dalšího, jak tiše seděl s hromadou kleští před sebou a drátkoval. Oba mě mile překvapili. Jejich práce byly velmi dobré. Je pravda, že drátování byla kdysi ryze mužská práce. On je drát mnohem tvrdší než háčkovací příze.
No a jak to všechno dopadlo? Některé dámy se od začátku jenom tak dívaly, jiné to po nějaké době vzdaly ale dost jich vytrvalo, včetně obou mužů. Jenom času jsme měli málo, takže se mnohé dodělávalo doma a domluvili jsme si ještě jednu schůzku v březnu.
Já jsem to přežila, ale živit bych se vyučováním čehokoliv nechtěla. Na focení nebyl čas, fotil jeden z dalších mužů. Protože mne to vyprovokovalo, abych trénovala a neudělala si ostudu, stvořila jsem jenom tak pár věcí.




Díky Ivě, která mi dala návod ve svém komentáři, se mi teď vajíčka daří pohodlně vyfukovat.



Srdce se mi podařilo udrátkovat bez formy, ve skutečnosti vypadá ale líp


Zvonečky, nemusí být jenom vánoční






Je to tak...

1. března 2014 v 17:01 | Helena.B |  Vesele i vážně
Přišla jsem na to sice už dávno a tento týden jsem si to jenom potvrdila. Minulou neděli počítač náhle zhasnul a jal se předvádět mrtvého brouka. Nezbylo, než počkat do pondělka a odvézt bedýnku do opravy, kde pobyla celých pět dnů. Za tu dobu jsem si uvědomila, jak mi chybí. Nikoliv jenom jako hračka, ale jako nezbytný pomocník.
Bylo třeba zaplatit fakturu, už jsem téměř zapomněla, že to jde i jinak. Jiná faktura mi chodí pouze přes internet a už se blíží její doba. Také jsem si uvědomila, že e-maily a skype bude muset nahradit mobil. Kredit mobilu se rychle blížil k nule, opět chyběl počítač, který mi vždycky pomohl. A další a další věci, na které jsem si postupem času zvykla. Od včerejška je už všechno v pořádku. Mobil je nabitý, faktura zaplacená. Docela jsem si oddychla. Také jsem si uvědomila, kolik času u počítače strávím a že to vlastně někdy musí jít i bez něj. Je to tak...




P.S. Mezitím se nám přihlásilo předčasně jaro a já jsem po několika letech chytila pořádné nachlazení. Posílám čerstvý pozdrav z naší rozkvétající zahrádky a přeji příjemný zbytek víkendu.