Leden 2013

Bílá

29. ledna 2013 v 18:17 | Helena.B |  Zima
Zimu nemám moc ráda. Když jsem se před lety přestěhovla z rovinné Hané blíže k horám, měla jsem jasnou představu, že se určitě zdokonalím v zimních sportech, hlavně v lyžování. To proto, že mě okouzlila krásně osvětlená sjezdovka, která je v naší vesnici už hezkou řádku let. Bohužel nestalo se tak, nějak stále nezbýval čas. Propásla jsem i běžky a dnes už mám panickou hrůzu stoupnout si na všechno, co se na sněhu pohybuje. Zrovna nedávno mě jedna moje kamarádka přemlouvala, abych běžky vyzkoušela. Srach z polámaných starých kostí byl ale silnější.

V zimě je mi prostě zima a potom ty hromady sněhu, které se musejí odklízet a také to někdy dost klouže...

Přesto jsem se včera s naším dámským turistickým spolkem vydala do přírody. Sníh byl po noční nemalé nadílce krásně bílý a nějakou dobu nám po cestě ještě sněžilo. Foťák jsem sice měla, ale ono se při chůzi a sněžení špatně fotí. Takže mám jenom pár fotek.


Mezi stromy není pole nebo louka, ale zamrzlá a zasněžená přehrada


Společně jsme ušly hodně kilometrů. U přehrady jsem se oddělila, protože pro mne bylo výhodnější ujít ještě několik kilometrů do naší vísky, než jít s ostatními do města a odtud domů autobusem. Celou cestu jsem šla úplně sama, chvíli mě doprovázel nějaký zatoulaný pejsek, ten ale někde zmizel. Cesta pro mne nebyla neznámá, ale já jsem si uvědomila, že jsem tudy nikdy nešla sama. Byl to krásný zážitek. Ticho, čisto, bílo. Jenom pro mne...


Už také peču muffiny

25. ledna 2013 v 18:34 | Helena.B |  Kuchyně
Do loňského roku jsem tento pamlsek jenom ochutnávala u svých blízkých. Když jsem ho jednou velmi pochvalovala snaše, nenápadně se mě zeptala, jestli bych uvítala formu na jejich pečení, jako vánoční dárek. Nenápadně jsem špitla, že určitě. A opravdu mě pod stromečkem čekal balík s formou, velká spousta košíčků a několik hotových směsí do začátků. Do pečení jsem se pustila až bylo všechno vánoční cukroví zlikvidováno, podotýkám, že dvě velké krabice jsou ještě v mrazáku...



Tyto muffiny jsou, vlastně byly, z hotové směsi, ale opravdu byly moc dobré, navíc množství těsta přesně odpovídalo počtu otvorů ve formě.


Dnes jsem se rozhodla péct z vlastního těsta. Recept jsem si našla na internetu, je jich tam hodně jenom si vybrat


To jsou ty dnešní, jsou z tvarohového těsta. Recept nebudu psát, určitě jsou i lepší. Při přípravě těsta jsem dospěla k poznání, že je třeba si trošku pohlídat gramáž. U tohoto receptu vzniklo těsta mnohem více, než bylo třeba. Naplnila jsem ještě 5 dalších papírových košíčků, které jsem pekla společně s těmi ve formě.


Je to veselé pečení...

P.S. Při míchání těsta doporučuji dodržovat základní bezpečnostní předpisy, aby se vám nestalo, to co mně. Když totiž spadne do mísy s těstem za plného provozu míchání elektrickým šlehačem kávová lžička... No bylo to kruté, ale zvládla jsem to bez úrazu, jenom budeme pravděpodobně brzy muset vymalovat kuchyni.Usmívající se



Po všech těch kuchyňských záležitostech jsme s vnučkou vyrazily na zahradu, ale zima nás brzy zahnala zpátky domů.


Prožijte si příjemný víkend a nezmrzněte!

Víkend za pecí

21. ledna 2013 v 9:09 | Helena.B |  Tvoření

Víkend zlákal určitě mnoho lidí na hory, ale ona ta zasněžená krása, tady u nás v podhůří, není zase tak lákavá. Celý týden bez sluníčka, dost často se smogem, sníh nám ledaskde zešednul, místy i zežloutnul, no a dnes máme všude perfektní kluziště. Do toho všudypřítomná chřipka. Nejlépe je doma u kamen.


Na víkend přijela vnučka a když objevila, že opět vyšívám, postavila si hlavu, že bude vyšívat také. Vybrala si stejný motiv koníka i stejnou barvu, jako já. Protože je to holka paličatá, dostala veškerý materiál i instrukce a pustila se do díla. Tentokrát jsem opravdu žasla, jak jí práce šla pěkně od ruky. Za pár dnů jí bude teprve 10 let. Ostatně posuďte sami. S minimální pomocí, spíše jenom s mou radou, vyšila koníka hned také si vymyslela jeho využití. To už byla další práce pro mne a šicí stroj.


Já jsem měla tohoto koníka už dávno vyšitého, tak jsem se nechtěla nechat zahanbit a také mu našla využití. Ve dvou jde práce lépe od ruky a radost z díla je dvojnásobná...






Přeji pohodový nový týden bez chřipek a zlomenin. Snad se nám to sluníčko také už konečně ukáže.

Polévka z dýně

16. ledna 2013 v 19:47 | Helena.B |  Kuchyně
Dnes jsem se konečně rozhoupala a vyrobila jsem něco, k čemu jsem se už pár let odhodlávala. Uvařila jsem polévku z dýně Hokaido podle Alis.
Dýně jsou u nás vždycky prokletí, protože buď se ten jistý rok vysadí, ale uhynou, někdy malé rostlinky sežerou slimáci nebo se vysadí a přemnoží a potom se nabízejí a ti, kterým je nabízeno zdvořile odmítají. Pěstitelé dýní a zahrádkáři už budou vědět, o čem je řeč. Když už dýně nikdo nechce, uloží se doma ve sklepě a na jaře poloshnilé skončí na kompostu. Vloni jsme si řekli dost, už žádné dýně! Slib jsme dodrželi, ale to by jedna z předloňských nesměla skončit na kompostu. Nevadil jí ani dvacetistupňový mráz a na jaře se ukázala v plné kráse. Úroda byla veliká. Naštěstí to byla dýně Hokaido, jejíž plody jsou mnohem menší, než u klasické dýně.


Příprava polévky je velmi jednoduchá. Oloupaná, na kostičky nakrájená dýně se spolu s jedním bramborem a menší nakrájenou cibulí povaří do měkka v osolené vodě. Přidají se 2-3 stroužky česneku, zeleninový vývar a vše se rozmixuje. Polévka se podává s osmaženými kostičkami pečiva. Alis přidává ještě trošku smetany na ozdobu. Já jsem neměla zeleninový vývar, proto jsem přidala kostku bujónu, myslím, že by stačilo i 1/2 kostky, místo smetany jsem přidala kousíček másla a nakonec jsem do polévky nastrouhla trošku muškátového oříšku.


Byla jsem moc zvědavá na chuť polévky, mile mě překvapila.



Tak to kdysi bylo...

Už zase pilně pletu

13. ledna 2013 v 19:43 | Helena.B |  Pedig
Po několika týdnech odmlky se nám opět rozběhl kurz pletení z pedigu. Za celou tu dobu jsem já, ostuda, na pedig ani nesáhla. Měla jsem vážné obavy, že jsem všechno zapomněla, proto jsem si ještě nahonem musela alespoň něco zopakovat.


Vyšel z toho rohový odkládací košíček


V kurzu jsme tentokrát pletli tento košíček. Abych to nezapomněla, budu muset uplést ještě jednu jeho repliku.





Jinak v posledních dnech žiju asi jako tento sněhulák, s koštětem do schránky, popřípadě do ptačí budky, nasypat ptactvu a zase honem domů do tepla, zatím v plném zdraví. Ani to není tak nepříjemné, když se nemusí vstávat do práce. Přeji všem krásný nový týden.

Zima, jak má být...

8. ledna 2013 v 17:30 | Helena.B |  Zima

V neděli u nás nasněžilo, zpočátku to vypadalo, že sníh opět brzy roztaje, ale přes noc zamrzlo a mrzlo včera celý den a dnes opět sněží. Fotku jsem pořídila včera z okna. To je nejlepší, pěkně z tepla, ale zase není tolik možností.


Překonala jsem se a pořídila pár snímků i na zahradě



Je zajímavé, že první fotka je taková ponurá a na poslední je modré nebe, přitom je to foceno během několika desítek minut.

Tak jsem se dnes radovala, že zabiju dvě mouchy jednou ranou. Když jsem se chystala k zubaři, dala jsem si do kabelky foťák, s dobrým úmyslem vyfotit zasněžené hory. Zubaře mám v sousedním městečku, který je takovou bránou do Beskyd. Jenomže baterka v autě odmítla poslušnost, musela jsem si zajistit jiný odvoz a na nějaké focení nebyl čas. Škoda, byly by to moc pěkné fotky.


Tato fotka není z adventního koncertu, jak by se mnozí domnívali, ale to je koncert , který se konal v neděli v našem kostelíčku. Když nám vloni před Vánocemi oznámili, že tradiční adventní koncert se mění na tříkrálový, byli jsme velmi zklamaní. Když jsme ale v neděli vstoupili do nádherně vánočně vyzdobeného kostela, bylo jasné, že prožijeme příjemné odpoledne. Myslím, že dva houslisté v popředí se na mne nebudou zlobit, když prozradím, že to jsou naši novomanželé, Viktor s Romanou...

Pro tvořilky : Andílek u schodů je vyroben z březového polínka, mohla jsem na něl oči nechat...



Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

4. ledna 2013 v 17:19 | Helena.B |  Knihy
Nedávno jsem narazila v knihovně na tuto knihu se zvláštním názvem


Podle názvu, jsem usoudila, že jde o nějakou humornou literaturu, knihu jsem prolistovala a opět odložila. Po nějaké době mi ji doporučila naše paní knihovnice. Momentálně jsem ve druhé půlce a nedá mi, abych ji ještě za čerstva nedoporučila dál.

Celá kniha je psaná ve formě dopisů, což mne při prvním pohledu odradilo, ale jenom na chvilku. Jedná se o korespondenci obyvatelů ostrova Guernsey a spisovatelky Juliet z Londýna. Děj se odehrává v roce 1946, tedy krátce po válce. Ostrov Guernsey je druhým největším z Normanských ostrovů, který válka velmi poznamenala. Juliet se úplnou náhodou, prostřednictvím dopisu jednoho z obyvatel ostrova, dozvídá o nuceném vzniku literárního spolku s podivným názvem, který vlastně jeho členům zachránil život. Příběhy prostých lidí, kteří do vzniku spolku mnohdy knihu nevzali do ruky, Juliet tak zaujme, že odjíždí na ostrov, aby tam poznala svoje přátele osobně a napsala knihu o nich a o tom, jak se originálně vypořádávali s hrůzami války.

No a já jsem se podívala do mapy, kde leží Normanské ostrovy a ujasnila si některé souvislosti a řekla si, že jsem ráda, že jsem válku nezažila.
Pozor, nejde o žádný drasťák, ale o "laskavý a jímavý příběh jednoho spolku...", jak je napsáno na přebalu knihy.
Vřele doporučuji.