Jednou radost, jednou smutek...

9. října 2012 v 15:46 | Helena.B |  Zvířátka
Tak už to v životě chodí... Můj tatínek vždycky říkal, když je dlouho pohoda, zákonitě musí přijít pravý opak. Nepíše se mi to dobře, ale nějak se z toho smutku musím vypsat. V tom našem velkém domě je nás stále míň a míň. Ještě včera ráno jsme byli tři a už jsme jenom dva. Vloni v březnu jsem byla ve stejné situaci, kdy jsem musela rozhodnout o něčím životě, věděla jsem, že se situace bude brzy opakovat a včera ta chvíle nadešla.
Bobině bylo 18 let, byla nejstarší pes u našeho pana veterináře. Byl to náš rarášek, paličatý a nezkrotný. O jejím osudu jem psala v květnu 2010 v článku "Neuvěřitelný příběh našeho pejska".


Tak vypadala, když k nám přišla. Nic pro ni nebylo překážkou. Z boudy na dvoře se svou paličatostí dopracovala až k důstojnému lůžku v obýváku. Měla i svoje dobré povahové stránky, to když po několika letech svého panování v domě přijala po předcházející šarvátce fenku Kikinku, později svoji věrnou družku.


Kikinka odešla do psího nebe vloni v březnu, také jsem o ní psala článek "Když někdo odchází...". Stále se ohlížím do místa, kde Bobinka už v posledních dnech jenom polehávala. Stále jsme doufali, že večer usne a všechno to ráno bude mít za sebou. Bohužel, znovu jsem o jejím osudu musela rozhodnout já a už to nechci nikdy opakovat. Tak jako tady na koberci, spí už holky pěkně vedle sebe na zahradě.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie Marie | Web | 9. října 2012 v 16:37 | Reagovat

Helenko, to je mi moc líto. Takovéto rozhodnutí musí být opravdu těžké. Naší Aničce letos umřel potkánek. Věděla že s ním bude muset až bude nejhůř k veterináři a dopředu se této chvíle děsila. Nakonec se vše vyvinulo jinak a potkánek umíral Aničce v náručí. Bylo to moc smutné, umím si představit jak těžko vám teď je. Helenko, moc ti přeji ať smutek rychle přebolí...

2 Jarka Jarka | Web | 9. října 2012 v 17:18 | Reagovat

Prostřední fotka, kde Kikinka spí společně s Bobinkou je kouzelá. Psí holky už jsou zase spolu a prohánějí se někde po nebeských loukách a je jim krásně. Přeji Helenko tobě i tvému manželovi, aby byl smutek brzo pryč.

3 Katka Katka | Web | 9. října 2012 v 17:31 | Reagovat

Tak to holt chodí nejen s lidmi, ale i se zvířaty. Ta mají ten cyklus kratší, a tak chceme-li s nimi žít a přijímat jejich přítulnost, musíme s tím počítat. Posmutníš si a neříkej NIDKY. Toho hezkého je s nimi víc. Najdi si následnici vaší Bobinky. Nebo si třeba někdo potřebný najde vás.

4 Lenka Lenka | 9. října 2012 v 18:03 | Reagovat

Helenko, zažila jsem to samé před rokem 16. října. Naší fence bylo teprve 2,5 roku, ale bohužel jí selhávaly ledviny. Na tu cestu k veterináři s manželem nikdy nezapomeneme. Pak jsme pořád brečeli a za dva dny si dojeli pro nového pejska. Jiný lék na to asi není....

5 Blanka Blanka | Web | 9. října 2012 v 22:23 | Reagovat

Helenko i my tohle máme za sebou a proto vím,že loučení se zvířátkem,které s člověkem sdílí domácnost několik let skutečně hodně bolí :-) My jsme situaci řešili štěňátkem :-)

6 Květa Květa | Web | 9. října 2012 v 23:54 | Reagovat

Ahoj Heli, pěkně jsi to napsala, je to smutné loučení a hodně to bolí. Vždyť s námi ta zvířátka prožila kus života, jsou to naši miláčkové. Bobinka už je s Kikinkou ve zvířátkovém nebi. A ty jim zapal v Internetové katedrále svíčičku.... :-)

7 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 10. října 2012 v 7:21 | Reagovat

Helenko, vím jak ti je, cítím s tebou. Je to skoro rok, kdy nám nečekaně odešla do psího nebe Špagetka. Dodnes na ni vzpomínám, jen už u toho nepláču a nebolí to tak. Ale smutno mi je po ní pořád. Nejlepší lék je asi fakt, jak tady píšou holky, nový pejsek.

8 MariKo MariKo | 10. října 2012 v 9:24 | Reagovat

Tak už to má holka za sebou. Moc dobře vím, co to je, takhle nám odešly obě psí holky a já už žádného pejska nechci právě kvůli těm koncům. Celý byt ztichnul a zešedivěl. Ono i to čekání, jestli ráno ještě bude nebo ne, je ošklivé. Ber to pozitivně, dožila se DÍKY VÁM opravdu hodně požehnaného věku, je čas nechat ji/je spát!

9 MarikKo MarikKo | 10. října 2012 v 9:25 | Reagovat

Ještě jsem chtěla dodat, že dodneška se mi v noci o našich holkách zdává - většinou je hledám, protože utekly :p(

10 helena helena | Web | 10. října 2012 v 9:48 | Reagovat

Heli,to je mi líto.Moc to bolí,taky to znám.Nám pejsek zemřel za hrozných bolestí v noci na mé narozeniny.Už nikdy nechci něco podobného zažít.
Byla jsem z toho moc špatná.
Nejhorší je,když to je na Tobě,že máš rozhodnout.Ani raději nemyslet.
Přeji hodně síly a krásných vzpomínek.

11 Květa Květa | Web | 10. října 2012 v 11:25 | Reagovat

Ahoj Heli, tak ať máš lepší náladu - mrckni ke mně na blog, máš tam poselství... :-D

12 Ivetka Ivetka | Web | 10. října 2012 v 12:44 | Reagovat

Helenko,to je mi moc líto...Onďa mi říkal že je to sní špatné...Doufala jsem že ji ještě uvidím...Chtěla jsem se s On'dou domluvit a o víkendu přijed...Je mi moc líto že jsem se sní nemohla rozloučit... :-( :-( :-( :-(  :-(  :-(  :-(  :-(  :-(

13 Ježurka Ježurka | Web | 10. října 2012 v 14:50 | Reagovat

Helenko, věřím, že je Ti smutno, nezapomeneš, ale i lidé odcházejí a ti se na rozdíl od pejska nahradit nedají. Pořiďte si nějaké další malé štěňátko a určitě se dřív ta rána zacelí, ne? Já vím, to se mi to radí.... :-(

14 Jarmila Jarmila | Web | 10. října 2012 v 16:19 | Reagovat

Helenko, to je mi moc líto, že tě Bobina opustila. :-( Je to moc smutné, ale nyní již určitě dovádí s Kikinou v psím nebi.
Vím, že je ti moc těžko, ale zkus si pořídit nového pejska. Rychleji ta bolest odejde.

15 Petra Petra | E-mail | Web | 10. října 2012 v 19:31 | Reagovat

Helenko, jsme v tomhle smutku s tebou, moji rodiče tohle rozhodování absolvovali minulý týden, kdy museli dát uspat Dixinku - německou ovčačku, strávili s ní půldne na veterině a verdikt pana doktora nebyl optimistický, léčba by neměla dobrou perspektivu a bylo by to jen oddalování nevyhnutelného, takže už jim doma dělá společnost jen kříženkyně Žolinka...a věřím, že holky (jak vaše, tak i Dixi) spolu spokojeně řádí v psím nebíčku;-). A dnes mi taťka posílal maila s fotkou pesanky jeho kolegyně z polikliniky, která bude mít štěňátka a už si plánují, jak si jedno přivezou domů...tentokrát žádný čistokrevný pes, ale větší kříženec (maminka kříženkyně labradora a tatínek černý labrador). Tak budou mít veselo se štěňátkem...třeba by to u vás byl taky ten správný lék:-)

16 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. října 2012 v 21:36 | Reagovat

Tak ať je jim v tom psím nebi blaze.

17 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 10. října 2012 v 23:27 | Reagovat

Je to velmi smutné a bolestné rozhodování. Vem to tak Helenko, že jsi vlastně Bobině pomohla netrápit se. Tak a možná někde bloumá nová Kiky či Bobi, jen čekají, kterou objevíš dřív. :-)

18 Janka Janka | Web | 11. října 2012 v 8:47 | Reagovat

Helenko, cítím s tebou.Je to strašné říci - konec. Je to strašné rozhodnout o konci někoho, koho máš moc ráda. U nás /zní to strašně cynicky/ o bytí a nebytí mladého a zdravého zvířátka vždycky rozhodne projíždějící auto. Takové věci léčí jen čas. Moc to bolí, je pusto, prázdno, ale člověk to musí "rozumem" zvládnout. Přeji ti hodně síly a brzy určitě přijde k vám nová radost a potěšení. Zdraví Janka :-)

19 Jane Jane | 11. října 2012 v 11:14 | Reagovat

Heli, zdielam Tvoj smútok, viem, je to ťažké. Zvieratko po toľkých rokoch prestáva byť zvieratkom a stáva sa členom rodiny. :-(  Držte sa, bude lepšie....

20 Lucie Lucie | Web | 11. října 2012 v 19:28 | Reagovat

Helenko, to je mi moc líto. :-( Pejsky mám moc ráda, tak na mne Tvůj článek hodně zapůsobil :-(.
Co je ale krásné je věk, kterého se Bobinka dožila, 18 let, panečku, to je něco! :-) To se jen tak každému pejskovi nepoštěstí! :-) To Vám Bobinka dělala radost hoodně dlouho :-)
Je to jistě hrozný pocit rozhodnout o tom, jestli bude pejsek žít dál nebo ne...Ale Helenko, udělala jsi určitě dobře, možná by se Bobinka jen zbytečně trápila a takhle jsi ji ulevila... Teď odešla do psího nebíčka za Kikinkou a jistě se tam mají dobře a koukají ze shora na Tebe, jestlipak nemáš někde v koutku pro ně schovanou nějakou ňaminku! :-D :-)
Oba Vaši pejskové byli nádherní! Možná je čas, pořídit si domů nějaké nové zlobidlo, které by Vám dělalo radost :-)

21 Zdeňka Zdeňka | Web | 11. října 2012 v 21:55 | Reagovat

Taky jsem to musela rozhodnout a je to fakt hrozné.Moc ti přeji, aby tě bolest co nejrychleji přešla.Je to tak smutné.

22 Hanka Hanka | Web | 11. října 2012 v 23:12 | Reagovat

Helenko, dovedu si představit, jak ti asi je, sama jsem takové rozhodování zažila už několikrát.
Holky se určitě setkaly v psím nebi a je jim tam dobře. :-)

23 Aailyyn Aailyyn | Web | 12. října 2012 v 12:50 | Reagovat

To mě mrzí. Osmnáct let je ovšem nádherný psí věk. Bylo jí doma určitě fajn a teď je možná načase umožnit prima život dalšímu chlupáčovi? (Ať to bude pes, kočka nebo křeček.) Člověk si sice říká, že žádné zvíře už nikdy víc, ale smutek je normální reakce na takovou situaci (spíš by bylo divné, kdyby člověku smutno nebylo) a potom zjistí, že bez zvířete je doma divně. Zvířátka nás opouštějí stejně jako lidi a pomoct zkrátit utrpení je nejlepší možné humánní řešení (proč to nejde u lidí je mi záhadou).

24 helena-b helena-b | Web | 12. října 2012 v 16:41 | Reagovat

Tolik krásných slov! Moc vám všem děkuji. Nové zvířátko asi už nebude, máme k tomu hodně pádných důvodů. Teď je to čerstvé, ale nikdy neříkej nikdy... Když se ohlédnu za nějakým pejskem, tak manžel výstražně povytáhne obočí, což znamená : "Jenom přes mou mrtvolu!" :-(  :-D  :-P

25 Vendy Vendy | E-mail | Web | 12. října 2012 v 23:09 | Reagovat

Osmnáct let je pro pejska nádherný věk. Je vidět, že Bobinka se u vás měla dobře a dali jste jí možnost pěkného života. A spoustu legračních kousků. Určitě si na ni uchováte co nejvíc pěkných vzpomínek.
Ale rozhodovat o něčím osudu, i když tomu zvířátku ukrátíme trápení, je vždycky hrozné. Před třemi lety jsem takhle řešila našeho Baskyho (pes), který měl 14 let a taky jsem doufala, že se jednoho dne prostě neprobudí, ale on měl všechno v háji, jen to srdíčko měl silné. Takže nebylo zbytí. A letos v září mamčinýho kocoura, kterému na tlamičce šílenou rychlostí vyrostl ohavný nádor. Chudinka moje ubohá. Myslela jsem, že to je nějaký zánět, nebo zhnisání, a nebylo. Snažili jsme se to léčit, jenže nacpat do kočky antibiotika je téměř nadlidský výkon. Nakonec nezbylo vyhnutí, měla jsem strach, že se jí to bude zvětšovat až ke krku a že se postupně udusí. V žádném případě se to nedalo operovat a zlepšení prý neexistovalo...
Brečela jsem kvůli němu tři dny.
A s novým zvířátkem si taky dávám na čas, právě kvůli těm koncům. Mám dojem, že čím jsem starší, tím to nesu hůř.
Neříkám, že nikdy... ale zatím ne.

26 ohnice ohnice | Web | 14. října 2012 v 17:50 | Reagovat

Helenko cítím s Tebou,je to smutné vždyť to byl člen rodiny, i když s tím člověk počítá tak jak to příjde je to veliká bolest.Ono se časem rána zahojí, ale vzpomínky zůstanou.   Luďka. :-|

27 valin valin | Web | 16. října 2012 v 8:47 | Reagovat

Vždycky, když něco takhle smutného čtu, je mi to moc líto a připomíná se mi, že já a má fenka už také zřejmě nemáme moc společnýho času. Přemýšlím zda-li bolest, která potom přijde, není příliž velikou daní za léta strávená v její společnosti
ale pořád mě vychází, že ne, leč díky ní jsem obohacena o mnohé..

28 iva221 iva221 | Web | 24. října 2012 v 11:17 | Reagovat

Helenko, je to moc smutné. i my jsme letos přišli o našeho horského pejska Barušku, tak to vím moc dobře. Třeba se v tom psím nebíčku naše holky potkají, bude jim dobře a my na ně budeme vzpomínat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama