Kam to spějeme?

8. srpna 2011 v 9:25 | Helena.B |  Vesele i vážně
Nedá mi, abych se nezmínila o tom, co jsem vyslechla minulý týden ve městě, během jednoho dne a během jedné hodiny.

Příběh první
Po dvou měsících jsem konečně zavítala do hodinářství, abych si nechala vyměnit baterii v hodinkách, která mě zradila těsně před mou dovolenou. Když jsem vstoupila do obchodu stala jsem se svědkem nemilé záležitosti. Majitel prodejny vedl vzrušený hovor s dvěma muži. Starší muž, otec toho mladšího, asi tak šestnáctiletého mladíka, právě zjistil, že syn už před pěti měsíci vzal doma nějaké cennosti a v tomto zlatnictví je prodal. Šperky patřily mamince, ta se doma zhroutila a otec se snažil na majiteli šperky získat zpět, což bylo nemožné, jak mu bylo logicky vysvětleno. Kluk dostal peníze a šperky byly jako zlomkové zlato odeslány kdalšímu zpracování - před pěti měsíci. Oba muži odešli s nepořízenou.

Příběh druhý
Z hodinářství jsem šla do čistírny, malé sběrny, uprostřed jednoho velkého sídliště. Párkrát jsem tam už byla, naposledy vloni, ono je dnes těžké vůbec sehnat čistírnu. Tato provozovna sloužila navíc jako sběrna sázenek a prodejna různých drobností. Suverénně jsem vešla dovnitř a užasla jsem, mezi obsluhou a zákazníkem vyrostla na šířku místnosti vysoká skleněná, chce se mi říct téměř neprůstřelná stěna. Nelžu vám, když řeknu, že jsem vyšla na ulici abych se podívala, jestli tady vlastně ta čistírna vůbec ještě funguje. Velká cedule mě ujistila, že ano. Vešla jsem znovu dovnitř a zeptala jsem se prodavačky, proč takové opatření a ta mi sdělila, že ji vloni na silvestra přepadli dva muži s nožem a sebrali jí peněženku s dost velkou částkou. Ani jsem se nezeptala, jestli je chytili, asi by to bylo zbytečné.
Já vím, že to jsou maličkosti, proti tomu, čím nás denně "krmí" média. Ale nedalo mi to, během krátké chvíle toho na mne bylo trošku moc.



Příběh třetí
Už jsem chtěla končit, ale ještě jsem si vzpomněla na jednu velmi smutnou příhodu, která se stala před několika lety ve stejném městě. Byla jem zaměstnaná v jedné firmě, která měla styk s veřejností, včetně stavebních projektantů. Po dlouhé době mi zavolala jedna paní projektantka a něco jsme spolu řešily po telefonu. Já jsem se jí mezi řečí zeptala, jestli nebyla nemocná, že už u nás dlouho nebyla. Ona mi odpověděla, že v poslední době nepracovala, že jí zemřela dcera. Byla jsem dost zmatená a zeptala jsem se jí, co se stalo, ona mi odpověděla, že ji přece zabili v práci. Byla to buď směnárna nebo sázková kancelář, teď už přesně nevím. Myslím, že se vrah nenašel. Po její dceři zůstal malý chlapeček.
Co k tomu dodat?



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 8. srpna 2011 v 14:22 | Reagovat

Jeden příběh smutnější než druhý...Ale bohužel taková je realita... :-(

2 Lydie Lydie | 8. srpna 2011 v 16:23 | Reagovat

Tomu se ani nechce věřit,ale bohužel, je to tak.Podobné příběhy znám z okolí také... :-D

3 Janka Janka | E-mail | 8. srpna 2011 v 16:44 | Reagovat

Je to strašné, člověk neví ani dne ani hodiny.A proto se musí radovat i z maličkostí...Připadá mi to jako ve zvířecí říši, kdy vždy vítězí silnější.... :-(

4 Luďka Luďka | Web | 8. srpna 2011 v 17:33 | Reagovat

Ahojky Helenko. Ptáš se kam spějeme? K tomu jsem Ti chtěla říct, že jsem ráda, že už jsem tak stará,a že sem zažila krásné bezstarostné dětství, krásná mladá léta,kdy jsem se nemusela bát jít v noci třeba sama domů, kdy mne ani nikdy nenapadlo, že by mi nohl někdo ublížit,né tak nedej Bože zabít.Je to zlá doba kdy si nemůžeme být jistí nikde ba ani doma.Ale my proti tomu nic nenaděláme jen musíme doufat, že se nás toto vyhne.A proto mějme se rádi a buďme na sebe milí. :-)

5 Shariony Shariony | Web | 8. srpna 2011 v 19:17 | Reagovat

Je to hnus. :-( Co víc říct...

6 Hanka Hanka | Web | 8. srpna 2011 v 21:51 | Reagovat

Tvoje příběhy jsou moc smutné, Helenko, a nejhorší je, že nejsou ojedinělé. :-(
Taky mě děsí, kam spějeme a co čeká naše děti a vnuky. :-?

7 helena-b helena-b | Web | 8. srpna 2011 v 22:35 | Reagovat

[4]: Luďko, napsala jsi to moc hezky, stejně bych to řekla i já. Kdysi,jako mladá holka, jsem se odvážila cestovat nočním rychlíkem sama do Prahy. Dnes mám strach pozdě večer venčit psa na vlastním uzavřeném pozemku... :-(

8 Květa Květa | Web | 8. srpna 2011 v 22:48 | Reagovat

K tomu není co dodat. Svět je čím dál špatnější, toho pěkného se už moc nevidí, bohužel... :-!

9 signoraa signoraa | Web | 8. srpna 2011 v 23:05 | Reagovat

Taky si kolikrát říkám, kam spějeme. Tvé příběhy jsou smutné, ale bohužel se to stává dnes a denně.
Syn našich přátel nedostudoval a se základním vzděláním těžko sháněl práci. Dostal se do party, která vykrádala auta, pak začal fetovat. Skončil zfetovaný v autě, které chtěl vykrást. Ted' sedí v kriminále. Přitom ta rodina není asociální, další bratr vystudoval vysokou školu a druhý ted' maturoval.
Moje bývalá šéfová měla dceru, která pracovala jako servírka a před pár lety jí ubodal návštěvník restaurace pro pár korun tržby. Zůstala po ní dvouletá holčička.
Je to opravdu divný svět.

10 jezura jezura | Web | 10. srpna 2011 v 17:22 | Reagovat

Souhlasím se všemi, že je to teď opravdu podivná doba. Stále nechápu, kde se najednou vzala v lidech ta zloba a násilí. Je to smutné, bohužel. :-(

11 Zdeňka Zdeňka | E-mail | Web | 14. srpna 2011 v 11:48 | Reagovat

Já jsem taky zažila krásné dětství.Jezdila jsem si na kole sama za babičkou do nedaleké vesnice.S dětmi jsme chodili beztarostně prozkoumávat město.A dnes, když chce to samé dělat moje 11-náctiletá dcera mám o ni strach a snažím se ji držet zkrátka.Svět a lidé se změnili a my jen nechápavě koukáme. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama