Červenec 2011

Malé Svatoňovice

31. července 2011 v 23:08 | Helena.B |  Cestování
Před pár dny mě celkem příjemné rodinné záležitosti zavedly do 300 kilometrů vzdálených Malých Svatoňovic. Přeto, že jsme na místě pobyli jen necelé dva dny, snažila jsem se "porozhlédnout" po okolí, něco se dozvědět a samozřejmě fotit. Před tím jsem věděla jen, že tato obec má něco společného s rodinou bratří Čapků a když jsem zalovila hodně hluboko v paměti, vzpomněla jsem si na těžbu černého uhlí, která byla na počátku devadesátých let minulého století ukončena. Počasí nám přálo a já jsem se snažila zachytit pár prvků, typických pro tuto obec.


Centrum obce s kostelíkem a studánkou s léčivou vodou, ta se nachází v objektu s věžičkou vpravo od kostela. V kostele jsme se účastnili mše a zázračnou vodu jsme si vezli domů v lahvi..


Zde je zachycen příběh zázračné studánky a vysvětlení, proč se toto místo stalo poutním


Tady si může každý nabrat vody, kolik chce a je opravdu moc dobrá..


Kaplička-studánka je uzavřena mříží a uzamčena, podlahu pokrývá cca 15-20 cm vody, ve vodě je samozřejmě plno mincí...


Musela jsem se moc snažit, než se mi podařilo zachytit obraz Panny Marie Sedmiradostné, škoda, že nebylo možné zachytit celý interiér...


Malé Svaoňovice se tedy staly poutním místem. V Mariánském sadu se nachází sedm takovýchto kapliček a čtrnáct dřevěných křížů s vyobrazením křížové cesty, na jejím konci je umístěn Boží hrob


Kaple byla přístupná, uvnitř byla umístěna zasklená skříň s tělem Ježíše Krista, celá obložená araukarity. Podle moudrých knih jsou araukarity zkřemenělé malokarbonské kmeny stromů, které se v této oblasti nacházejí. Mají nahnědlou barvu a na jejich povrchu je patrná struktura dřeva. Uvnitř kaple nebyly pro focení podmínky, je to škoda...


A když už jsme u těch zkamenělin, narazili jsme na čerstvě upravený vstup do staré štoly, kterých je tu plno, ale fotka se nepodařila, tak alespoň tato tabulka...


Ale vraťme se ke slavným bratřím


Díky léčivé vodě vznikly v obci lázně kde působil jako lékař i otec bratří Čapků a zde se narodil Karel, starší Josef se narodil v Hronově. V objektu se nachází Muzeum bratří Čapků. První patro je věnováno tvorbě Karla, ve druhém jsou vystaveny obrazy Josefa Čapka.


Velmi mě zaujal tento starší opuštěný turista, ani nevím, jestli si prohlíží turistickou známku, razítka nebo mobil...


Dášeňka...


Můj úlovek nakonec!







Tento kraj je velmi malebný, plný zajímavostí. Za jeden den se nedá mnoho stihnout, tak alespoň něco málo...

První den na Sicílii

26. července 2011 v 16:30 | Helena.B |  Můj italský deníček
Navážu na své předešlé povídání. Byli jsme tedy na Sicílii a ujížděli jsme do objednaného hotelu. Od moře jsme jeli pěkně do kopečka, ale zase ne tak moc, protože hotel se nacházel jen kousek nad mořem. Na obrázku vidíte, jak to tam vypadá, moře, hory, tunely a viadukty...


Dostali jsme klíče a šli jsme se ubytovat. Hotel vypadal solidně, ale vyfocený ho vlastně ani nemám, mám jen pár fotek, zevnitř...


Výhled na jednu stranu, který nám byl, bohužel, odepřen...


Toto je výhled z našeho pokoje, železniční trať, vedle ní silnice, další silnice na mostě. Když jsme to zjistili současně s tím, že nemůžeme spustit klimatizaci, vzalo nám to náladu. Bylo to ale jen na jednu noc, tak jsme si řekli, že to nějak přežijeme a že kdybychom přijeli vlakem, nemuseli bychom se s kufry tahat do kopce ...
Na dovolené ať už s rodinou, nebo jen s přáteli, zvláště trvá-li déle, hrozí strašná ponorková nemoc, proto je nutné vyhledávat nějaké rozptýlení, jinak je zle. Naštěstí každou chvíli objevíte nějakou zajímavost, která vás upoutá a je po stresu. Při ubytování v hotelu jsme si nemohli nevzpomenout na Helenu Růžičkovou ve filmu Slunce seno..... jak se rozčiluje nad ustlanou postelí v italském hotelu. Bohužel, je to tak i ve skutečnosti. Nám také chvíli trvalo než jsme se pod pokrývku nasoukali a zjistili, jak to vlastně chodí ( samozřejmě nám nezkušeným, staří ostřílení italští kozáci už věděli jak na to, ale zlomyslně mlčeli...). Nakonec se i ta klimatizace v noci zapnula a my jsme se po probdělé noci a před náročným dnem dobře vyspali. Ale toho dne nás po ubytování čekala ještě krásná Taormina, kterou jsem si nechala pro samostatný článek.


Ještě ukážu pár snímků z hotelového okna. Vozítka, jako je to červené, jsou v Itálii značně oblíbená, jsou praktická a zdá se mi, že jedno měli i naši domácí pro převoz zavazadel...


Náš hotel měl na střeše bazén, který jsme sice pro nedostatek času nevyzkoušeli, ale s kamarádkou jsme tam ještě před odjezdem nakoukly...


K bazénu patřila také lehátka a imitace trávníku


Pohled od bazénu na terasu jídelny hotelu


Moře, lodičky, skály, opuncie, tak vypadá nádherná Sicílie.....




Bylo jedno semínko...

24. července 2011 v 23:20 | Helena.B |  Kytičky
Bylo jedno slunečnicové semínko a to vypadlo ze sáčku, když se v zimě krmili ptáčci nebo ho někdo odněkud vytrousil. Na jaře se náhle objevila malá sazenička slunečnice. Rostlince se dařilo dobře, ale protože se ocitla, v zakázaném území, hrozilo jí velké nebezpečí v podobě zlé sekačky na trávu, ale dobří lidé si jí všimli a náležitě ochránili. Rostlinka roste a roste a také začíná krásně kvést.


Vůbec jí nevadí, že je tak opuštěná, vždycky se najde někdo, kdo ji přijde pozdravit, třeba včelička nebo brouček...


Dobrým lidem svítí místo sluníčka, kterého je letos opravdu málo...




Foceno dnes odpoledne za pošmourného, mírně deštivého počasí, včelka je pravá....

Prázdninové čtení

21. července 2011 v 14:26 | Helena.B |  Knihy
Když jsem se chystala na cestu po Itálii, zašla jsem do knihovny, abych si vypůjčila nějakého knižního průvodce, ať jsem trošku v obraze. Náhodou jsem tam narazila na tuto knihu.


Protože jsem ji už před pár lety četla, zaradovala jsem se, to bylo to pravé čtení na dovolenou. Tato kniha vznikla koncem šedesátých let minulého století a líčí cestu autorky, už jako babičky, se svou rodinou po Evropě v dostupném českém automobilu, plném konzerv, zablácených spacáků a chudobnou pokladnou, vstříc velkým dobrodružstvím. Kniha je plná humoru a i když od jejího prvního vydání uplynulo přes čtyřicet let, je stále aktuální. První vydání bylo v roce 1969, potom až v roce 1993. Čtenář už bude vědět proč.

Cesta na Sicílii

18. července 2011 v 22:53 | Helena.B |  Můj italský deníček
Italský deníček jsem chtěla začít psát pěkně od prvního, vlastně už druhého dne, kdy jsme si rovnali zkroucené údy na pláži, vyhřívali jsme se na sluníčku a lenošili. K tomu ale není moc fotodokumentace, a to je dobře. Začnu tedy z jiného soudku. Jak už jsem se zmínila, součástí programu našeho pobytu byla sopka Etna, těžko říct, jestli to byla prohlídka Etny, návštěva Etny nebo výstup na Etnu. Prostě Etna se nachází na ostrově Sicílie, kam z poloostrova Gargano, navíc přes Messinskou úžinu a zpět, je autobusem pěkná řádka kilometrů, říkali, že jedna cesta je cca 800 km. Znamenalo to noc v autobuse, noc v hotelu na Sicílii a opět noc v autobuse. Holt italská bota je hódně vysoká... Na tuto cestu jsme se vydali už na začátku našeho pobytu a to v noci. Moje noci v autobuse byly vesměs probdělé, na rozdíl od manželů na sousedním sedadle, kteří se pravděpodobně nadopovali nějakými sedativy a spali a spali, místy hlasitě... Jak jsem jim záviděla!
Když se začalo rozednívat spatřili jsme krajinu hornatou, zalesněné kopce, samý tunel, ať už stávající nebo ve výstavbě a těch ve výstavbě bylo velmi mnoho. Netušila jsem, že ta Itálie je samý kopec... Protože jsme stále jeli, fotky nedopadly moc dobře.
Tady jsme konečně zastavili. Vzadu ty kopečky, to je Sicílie a nás čeká plavba trajektem, na který jsme si museli počkat, v poledním žáru, skoro dvě hodiny.
A tady už odplouváme, za námi italská pevnina
Před námi slavné město Messina
Opět Messina, toto město jistě stojí za prohlídku, ale my jsme ho jenom projeli, snad někdy příště..
A ještě jednou pohled zpět, socha svatého Benedikta
Přistáváme. Myslíte, že se trefíme mezi šikmý můstek u velké lodi a sousední výběžek? Vypadá to, že těžko!
Hurá! Povedlo se!!

Z Messiny jsme odjeli autobusem do hotelu Delle Palme v Letojanni, nedaleko nádherného historického města Taormina. Malou prohlídku Taorminy jsme absolvovali týž den. To odpoledne nás čekalo ještě plno zážitků.

Růžové království

13. července 2011 v 15:00 | Helena.B |  Kytičky
Včera jsme navštívili jedno zahradnictví, které se zabývá pouze pěstováním a prodejem růží. V létě, když růže kvetou, pořádají po několik dnů prohlídku polí, na kterých růže pěstují. Zájemci vyfasují tužku a papír, pečlivě si zapíší název růží, o které mají zájem a s paní zahradnicí sepíší objednávku. Prodej růží se uskuteční začátkem října. Odtud pochází moje nejoblíbenější růže Helenka, kterých tam měli opět pořádný řádek.
Tentokrát jsem udělala změnu a objednala si LIDKU
Také tuto jsme objednali, mám to zmapované foťákem, je to výhoda, do října se lehko zapomene ..
Ještě jsme objednali několik keříků
Kochejte se se mnou
Růže byly vzorně obdělané, nikde žádný plevel, žádný škůdce, žádná nemoc, jen odkvetlé květy
Nejraději bych zachytila všechnu tu krásu, ale nešlo to, bylo jí tam příliš mnoho
Tak ještě naposledy



Jak to všechno začalo

7. července 2011 v 14:04 | Helena.B |  Můj italský deníček
Když jsem před více jak dvěma lety ukončila svůj pracovní proces, vůbec jsem nedoufala, že se v budoucnu dostanu k nějaké zahraniční cestě. Nakonec je tu opět to staré známé : "Nikdy neříkej nikdy". Loňská cesta se synem do Anglie nebyla zase tak finančně náročná, díky našim hostitelům. Už tenkrát mi byla nabídnuta tato cesta do Itálie. Moje známá ji se svým mužem pořádá každoročně už 13 let. Vloni jsem volila Anglii, ale už v září jsem měla před sebou plán letošní cesty a veliké dilema. Manžel byl před operací, vlastně v té době nevěděl, jak to všechno dopadne. Nakonec jsme se dohodli, že pojedu. Cena byla velice příznivá a reference rovněž. Zkrátím to. V pátek 17.června jsme vyjeli velkým autobusem, pro mne do neznáma, pro polovinu účastníků zájezdu do již známých končin. Nejmladší účastnici byly 4 roky a nejstarší 80 let. Cíl cesty, která trvala cca 20 hodin, byl poloosrov Gargano, přesněji městečko San Menaio. Tam byla naše hlavní základna. Když autobus zastavil na pobřeží, už na nás čekali naši domácí, kteří nám vyvezli kufry na místo. My jsme ale museli svoje unavené kosti dopravit vlastní silou pěkně do strmého kopce, což bylo velké rozčarování. Až tady jsem si uvědomila, že jsem doma nechala turistické hole, to byla velká chyba. Ale brzy jsme si na kopeček zvykli a šlapaje ho téměř denně, svorně jsme všichni funěli až do konce pobytu.
Oči jsme při tom šlapání mohli nechat na všudypřítomných oleandrech, ty byly opravdu všude, v zahradách, podél chodníků, v parcích a hlavně podél dálnic, kilometry..
Co nás, nováčky, nejvíc uchvátilo byly kvanta citronů, pomerančů, mandarinek, na stromech i na zemi. Kritizovali jsme domorodce, jak to tam za těmi ploty nechávají ležet, když nám by nějaký ten pomeranč přišel vhod! Ale potom jsem si vzpomněla na ovoce na naší zahradě, jak tam leží a nejsou lidi.... Je to vlastně všude stejné...
Nejběžnější obrázek : Vysoké pínie, menší olivovníky a citronovníky
Málem bych zapomněla na opuncie, těch bylo všude také plno,tady je jedna za plotem, pletivo mají stejné, jako u nás..
A pro dnešek už dost, ještě jeden západ slunce, jaký doma nemáme



Jsem doma !

4. července 2011 v 18:17 | Helena.B |  Můj italský deníček
Po dvoutýdenní pauze se opět ozývám a všechny vás srdečně zdravím. Zatím jen krátce. Únava z náročné cesty stále ještě trvá, čtyři téměř probdělé noci v autobuse jsou znát a tisíce ujetých kilometrů také. Zážitků mám plno a fotek ještě víc . Měla jsem s sebou 2 foťáky a stejně jsem poslední den musela fotit foťákem od kamarádky, baterky byly v pořádku ale u mého drahouška se najednou objevil nápis : "Memory full" a bylo to! Druhý foťák byl zavřený v kufru, hluboko v nitru autobusu pod těsnou hromadou ostatních nacpaných batožin. Doufám, že se mi podařilo celou cestu i tak zmapovat. Po příjezdu jsme se si s kamarádkou slíbily, že se nějaký čas neuvidíme, to víte, ponorková nemoc... Počasí nám přálo po celou dobu až na bouřku poslední večer. Moře bylo slané a každý den mělo jinou barvu. Sluníčko hřálo a opalovalo, na začátku sezóny to opravdu nepřehánělo. Užili jsme si spoustu legrace, viděli jsme to, co už možná nikdy neuvidíme. Nikomu se nic vážného nestalo, nikdo se neztratil. Toto je tedy začátek mého "Italského deníčku".
Pohled na moře z našeho apartmánu, moře mělo opravdu každý den jinou barvu
Určitě jste ji poznali, tato statná dáma o sobě dala vědět v květnu, dnes už jen odfukuje
Nádhera, co říkáte?