Květen 2011

Chvála kopretinám

28. května 2011 v 16:02 | Helena.B |  Kytičky
Také je máte rádi? Já moc, kvůli jejich jednoduchosti a skromnosti. Když kopretiny začnou kvést, je to znamení, že se blíží léto. Pro lidi z venkova je to znamení, že se blíží kosení, sušení, hlídání sena před deštěm a sklízení. To už se mne několik let netýká. Ze zvířat nám zůstal jen jeden pes a místo sušení nastoupila sekačka, která několikrát za sezónu "oholí" trávník a nedovolí těmto krásným kytičkám vykvést. Ale letos jsem si prosadila svou a vytvořitla takovou miniloučku cca 3 x 1 m, kde při pohledu na kvetoucí kopretiny vzpomínám na staré časy, ale bez nostalgie, byla to totiž dřina.
Dívejte se se mnou
Kytička do vázy je nutná
Nejlépe se vyjímá v prastarém džbánku, který jsem kdysi na naší stoleté chalupě objevila, původně jsem mu nevěnovala pozornost, ale s přibývajícími lety jsem si ho velmi oblíbila, dělá parádu v létě i v zimě.
V jednoduchosti je krása, nemám pravdu?



Cesta do Yorku

22. května 2011 v 21:46 | Helena.B |  Můj anglický deníček
Slíbila jsem, že než definitivně odložím a uzavřu svůj anglický deníček, popíšu moje zážitky z Yorku. Než jsem podnikla tuto cestu, prostudovala jsem mapy a zjistila, co dostupného by bylo k vidění. Jasně, že to byl především York, kde se psaly anglické dějiny. Nejvíce mi ale utkvěla v hlavě nádherná katedrála, kterou jsem už také ukázala na svém blogu.
Tak tedy, z Hullu do Yorku to zase není až tak blízko. Cestu jsme si naplánovali hned na počátku našeho pobytu. Jeli jsme patrovým autobusem, který zastavoval téměř u každého patníku, ale zase to mělo tu výhodu, že jsem mohla v klidu, pěkně zhora, nasávat atmosféru anglického venkova. Po cestě přistupovali lidé, pro nás podivně odění, hlavně ženy, měly slavnostní šaty a hlavu ozdobenou buď velikananáským kloboukem navíc s nějakou velikou ozdobou nebo jen s ozdobou ve vlasech. Všichni vystupovali v Beverly, což je také krásné historické město, do kterého jsem se, bohužel, blíže nedostala. Předpokládali jsme, že jedou na nějakou velkou slávu, ale to jsme ještě netušili, co povezeme večer zpátky. Škoda, že se mi tu parádu nepodařilo zachytit foťákem.
Do Yorku jsme přijeli kolem poledne, já jsem měla jedinou vidinu - katedrálu, ale syn mě zavezl na konečnou k vlakovému nádraží, kde se nacházelo muzeum železnice o kterém jsem se už také zmínila. Když už jsme tady byli, tak jsem chtě-nechtě vykročila mezi vagóny.
Muzeum, které se nachází v těsné blízkosti vlakového nádraží York, vzniklo pravděpodobně z jeho části. Je opět zdarma a návštěvníci zde najdou veškeré vymoženosti pro pohodlnou prohlídku, jak už se zmiňuji v předešlých článcích, včetně zapůjčení vozíků pro invalidy, či méně pohyblivé.
Exponáty byly umístěny v hale i venku
Zde se se parta mužů pokouší rozhýbat stařičký stroj, určitě se jim to podařilo, ale my jsme museli dál. Z muzea vyjíždí také v pravidelných intervalech historický vláček.
Automaty na jízdenky
Vagony byly jako malované
Pár nápisů
Mnohé vagony byly oživeny figurínami

Nezalitovala jsem ani na chvilku, že jsme toto muzeum navštívili, bylo to velmi zajímavé poznání. Oba se synem jsme měli ale smůlu, protože se nám téměř současně vybily baterie u foťáků a to nás čekaly ještě ty nejdůležitější památky. Naštěstí v místním obchodě měli baterie do synova foťáku, tak výlet byl zachráněn!
Z muzea železnice vzhůru za katedrálou! Pěkně pěšky a po hradbách, které obklopují historickou část města. Kousíček je vidět na této fotce i s katedrálou. Ale o tom zase až příště.

Ještě vám povím o cestě domů. Jak už jsem se zmínila v Beverly se konalo něco, kam proudily davy lidí, pro nás nezvykle oblečené. Když jsme na zpáteční cestě zastavovali v Beverly, akce končila, byly to pravděpodobně dostihy. Na zastávce stály davy v podroušeném stavu, dámy kloboučky nakřivo, v rukou lodičky, nohy bosé, všichni veselí. Byla jsem zvědavá, co na to řidič. Řidič byl v pohodě, asi byl zvyklý. Chvilku trvalo, než všichni nastoupili, autobus nabral trošku zpoždění . V autobuse se začalo zpívat, ale všechno v mezích slušnosti. Nakonec jsme dojeli v pořádku do Hullu. Doufám, že jsem s tímto zážitkem nenudila, ale celé to bylo takové klasicky anglické, až na ten alkoholový odér, ten máme i u nás..



Občas je třeba si udělat radost

20. května 2011 v 23:43 | Helena.B |  Zahrádka
V posledních dnech trávím většinu času na zahrádce. Můžu říct, že nevím, kam dřív skočit. Však to znáte, zahrádkáři. Statečně bojuji s plevelem, statečně smýkám hektolitry vody, ať mají rostlinky co pít. Co mně ale nejvíce vytáčí, to jsou slimáci. Kdyby si jen lozili sem a tam a okusovali ty tuny plevele, ale to oni ne! Oni mi okoušou kytičky a to pěkně i s poupátky, mladé sazeničky, jediné chryzantémy, které jsem měla. Boj je marný a vím, že v tom nejsem sama. A vůbec to není žádná legrace, jsem pořádně napálená!

Protože se člověk nemůže jen stresovat, to by s ním dopadlo velmi brzy špatně, musí si občas udělat alespoň malinkou radost. Já jsem si už minulý týden udělala trošku větší radost. Když jsme byli na výletě na Hukvaldech, navštívila jsem jeden malilinkatý krámek, který byl ale plný keramiky a to z poloviny zahradní. S paní prodavačkou jsem se pustily do řeči a já jsem měla v úmyslu jen prohlížet. Ale mě tak někam pustit!
No a tak to dopadlo.
Odvážela jsem si domů tento kyblík, hned jsem do něj umístila muškát, ať mi dělá parádu! Protože kyblík byl poměrně drahý, našla jsem si hned výmluvu, že to mám jako dárek k narozeninám, které tedy budu mít sice až za měsíc, ale co když pak už nebudou?



Byla jsem v kině !

16. května 2011 v 15:48 | Helena.B |  Vesele i vážně
Někdo si řekne: "No a co?" Jenže já jsem v kině nebyla dlouho, deset let to bude určitě, možná patnáct. A představte si, že tato kulturní vymoženost přežila u nás na vesnici do dnešních dnů, díky místním nadšencům a štědrosti obecních radních. To ale neznamená že mne kinematografie nezajímá. Dobrý film mám ráda a ráda se na něj podívám i několikrát. Přiznám se, že jsem v sobotu, původně nechtěně, opět hleděla na film "Marečku, podejte mi pero" a nádherně jsem se pobavila, od srdce zasmála a k nelibosti přítomných dělala tzv. předřečníka a dokonce jsem zaregistrovala, jak se vlastně jmenoval Zdeněk Srstka, který během celého filmu vyplňoval sportku a objasňoval Hliníkovu nepřítomnost.
Ale to jsem odbočila. Proč jsem nebyla tolik let v kině? Protože jsem líná zvednout zadek, vyjít třeba do zimy a dojít až na místo a pak zase zpět, když jsou jiné, pohodlnější možnosti.
Jenže moje vnučka se někde dočetla, už před měsícem, že místní kino uvádí v odpoledních hodinách nový český film Fimfárum III a ona ho nutně musí vidět. Kroutila jsem se, jak se jen dalo, ale nakonec mě přemluvila. Měla jsem ještě další obavy, jak to asi vypadá na představení pro děti a mládež , jaké budou ruchy...
Nakonec všechno dobře dopadlo, ruchy byly v normě, šustění pytlíků nepřehlušilo nezapomenutelný hlas Jana Wericha. Loutky byly fantastické, Werichův moudrý humor nenapodobitelný. U mne na jedničku s hvězdičkou. Jen si myslím, že vnučka byla trošku zklamaná a s ní i ostatní děti v jejím věku a i ty mladší, které tam byly, protože to nebyly pohádky pro ně, ale pro nás dospěláky k zamyšlení.
A ještě něco nakonec. Možná, že to bylo nakopnutí a do kina občas opět zavítám. Jen je mi líto, že už to není jako kdysi, týdeník, krátký film a hlavní program, mělo to něco do sebe ( v týdeníku by tentokrát nebyla politika, ale různé zajímavosti z domova i ze světa, nikoliv bulvár ). To by se ale určitě projevilo na ceně vstupného...
Tak jsem se pochlubila a teď bych měla spočítat moji absenci v divadle, to bude také pár let!



Přijďte se k nám podívat !

11. května 2011 v 23:18 | Helena.B |  Cestování
Když jsem minulý týden navštívila přednášku o Hukvaldech a hukvaldské oboře a zhlédla výstavu o této lokalitě na frýdeckém zámku, hrozně jsem se zastyděla, protože, ač to mám přes kopec, dlouho jsem v těchto místech nebyla! Hned jsem také začala jednat! Tedy vybrat příhodný den k výletu. Určitě ne víkend a určitě ne pondělí. O víkendu je na takovýchto místech přeplněno a správný senior buď sedí doma na zahrádce a pokud ji nemá, vypraví se do míst, kde je zaručeně klid, tedy, pokud nemiluje rušno, ale to není můj případ. V pondělí je zase všude většinou zavřeno. Já jsem si vybrala včerejší úterý a udělala jsem dobře, krásné počasí, děti ve škole, klídek...
A já vám teď povím, proč se chodí na Hukvaldy nejvíce v květnu.
Znalci mi potvrdí, no přece kvůli kvetoucím kaštanům! Najdete je tady všude, všude, všude...
A jiný důvod? Navazuje na kaštany, nádherná obora, staré stromy, všude zeleň, příjemná procházka pro mladé i odrostlejší...
Uvidíte tady, co se hned tak všude nevidí, úžasné buky
A ještě jednou
Stále se pohybujeme v oboře, která se rozkládá pod hradem Hukvaldy a nad malebnou vesničkou stejného jména. Včera krásně svítilo sluníčko, krásně až moc, což neprospívalo mému focení a polovina fotek šla do koše..
Hukvaldy jsou především rodiště Leoše Janáčka a tady máme jeho Bystroušku
A to jsou detaily, všiměte si lety vyleštěného ocasu, čenichu a uší!
V dáli amfiteátr, pořádají se zde koncerty v rámci hudebních festivalů
A další zážitky? Nádherný výhled z hradu na všechny světové strany, tady zrovna na Beskydy a Lysou horu
Tento výhled je mi obzvláště blízký. Já si tyto kopečky denně prohlížím, ale z druhé strany !


To bylo jen tak v rychlosti, mám ještě pár fotek z této výpravy, snad z nich ještě něco stvořím. Řekněte, že je u nás krásně?

Srdíčka a zápichy

8. května 2011 v 20:22 | Helena.B |  Drátkování
Drátkování mě neopustilo ani po Velikonocích a po večerech jsem si vytvořila, jen tak pro radost, pár zbytečných věciček, vlastně se stále učím a vymýšlím, nerada vyrábím podle předloh. Odborníci ať zavřou obě oči ..
Když je ten Den matek, dvě srdíčka z lásky..
Zápichy do květináčů
Moje oblíbená konvice, která mi už léta slouží jako květináč, macešky se letos mimořádně vydařily
Tady je vidět, že se ruční práce mají dělat při denním světle a ne u televize, to by se mi tam "nevloudil" ten žlutý korálek...

Měl by to být ptáček, ale jestli to někomu připomíná rybičku, ať je to rybička..



Poslušně hlásím, že jsem opět zde!

6. května 2011 v 17:14 | Helena.B |  Vesele i vážně


Jako s tím zubem, kde od bolesti pomůže jedině lékař, tak to bylo s mým počítačem, který nakonec musel jít k opraváři. Už trošku zlobil v zimě, pak se umoudřil, ale minulou sobotu odešel úplně. Takže jsem prožila týdení absťák. Víte, že mi to ani tak moc nevadilo, o mojí rodině ani nemluvě. Ti byli rádi! Vymalovala se kuchyň, pracovalo se na zahrádce a matčino ucho bylo ochotné vyslyšet kdeco. Více se četlo, také se navštívil jeden překrásný koncert a procházelo se i v té zimě a fotilo se! Ale stejně jsem to nevydržela a okamžitě, po připojení jsem opět zde! Než se zase do toho blogování trošku dostanu, posílám všem čerstvý snímek naši stařičké jabloně, která statečně odolává nočním mrazíkům.