Helenin blog

Zavírám dveře

Čtvrtek v 20:33 | Helena.B | O všem možném

Právě jsem zavřela dveře do obýváku, kde právě probíhají televizní zprávy a že nevíte, o čem? Třeba o tom, co měl dnes pan "R" ve vazební věznici k večeři. Zajímá vás to ? Popravdě já už toho mám plné zuby.

A proto, vážení přátelé, pojďte se pokochat kopretinovou krásou, která nám právě kvete na zahradě! Je to mnohem bohulibější počin než poslouchat to žvatlání stále dokola!

Tady se přiznám k malému podvodu. Ty fotky jsou z loňského roku

, já totiž opět nemám foťák, ale ujišťuji, že mezi letošními a loňskými kvítky není žádný rozdíl. Ještě, že mám ten archív! Ale kopretiny mám moc ráda pro jejich jednoduchou krásu.

Kytiček je na zahradě mnohem víc, jenom by už mohlo být zase trošku tepleji, dnes to u nás bylo na zimní bundu. Na Lysé hoře už není žádný sníh a doufám, že už ani nebude.

U nás doma probíhají intenzívní přípravy, které vyvrcholí za tři týdny velkou slávou. Tak jsem z toho někdy už celá zmatená, že se sem tam ocitnu myšlením v měsíci červnu... Určitě se zmíním, jak to všechno dopadlo.

Ale ještě se musím pochlubit s diplomem , který jsem získala v soutěži u Janynky

Tak a to je pro dnešek všechno, snad už konečně můžu ty dveře zase otevřít.

Počet komentářů: 22

Příběh jednoho stromu

14. května 2012 v 15:03 | Helena.B | Jaro

Náš prastarý vlašský ořech se vloni opravdu vyznamenal a nadělil nám velké množství oříšků, které jsme pilně loupali celou zimu. Zatímco jinde naříkali nad mrazem spálenými květy, my jsme měli štěstí. Jenom nás trápily suché větve, které jsme si sami netroufli odstranit. Tak jsme objednali odborníky, kteří za pomocí lana a pily dovedou neuvěřitelné věci.

Jenže nastal problém. Koncem zimy se nám do ořechu nastěhovaly sýkorky modřinky a začaly chystat hnízdo mladým. Nedalo se nic dělat, riskli jsme to. Buď a nebo! Hoši s pilou byli moc šikovní a místo klasického řezu ke kmeni, nám vytvořili takovouto potvůrku, připomínající jelena a sýkorky v klidu pokračovaly v hnízdění.

Oko jelena je otvor do hnízda

Nacvakala jsem aspoň 100 obrázků, než se mi podařilo zachytit odpočívající sýkorku

A dalších 100 než se mi podařilo toto

A toto! Málem mi ruka upadla! Vypadá to jako ptačí idylka, ale ono je tomu jinak. Všechno je to vteřina, ptáčci přiletí k hnízdu, šup dovnitř a šup ven, žádné odpočívání! Já mám velkou radost, že se mi to podařilo nafotit.

Ořech nám pěkně obrůstá a přes ty radikální zásahy na konci zimy to vypdá, že nějaký ten oříšek také bude. Jak vidno, všechno se dá vyřešit v klidu a ku prospěchu všech......

Počet komentářů: 23

Už kvetou!

10. května 2012 v 14:32 | Helena.B | Cestování

Ano, už kvetou kaštany! A když u nás kvetou kaštany, mnoho lidí neodolá a vyjede si tuto událost vychutnat na místo, jako jsou Hukvaldy, přesněji řečeno do okolí hukvaldského hradu a do hukvaldské obory. Nikde jinde jsem, neviděla tolik kvetoucích kaštanů pohromadě.

Je to nádherné místo

A když se počasí vydaří tak, jako včera...

Na klíněnku jírovcovou se nechce v tuto chvíli ani pomyslet!

A proč se ještě chodí na Hukvaldy?

Kvůli Janáčkovi, přece...

Kvůli Bystroušce...

Kvůli překrásným kořenům sedmi starých buků

A kvůli úžasnému výhledu do všech světových stran...

Kdo můžete, zajeďte se tam podívat, teprve to propuklo. A vy vzdálenější přijměte alespoň tuto malou ochutnávku.

Počet komentářů: 26

Jen jedinkrát

7. května 2012 v 14:33 | Helena.B | Rozjímání

Nedávno mi přišel jeden takový žertovný mejlík ze života a já jsem se rozhodla, že tady napíšu svoji podobnou zkušenost.

Událo se to asi před patnácti lety, tedy po revoluci, v době, kdy začaly probíhat tzv. "předváděčky" . Nikdo v té době zatím nebyl podveden nebo se o tom nezmínil médiím. Prostě předváděčky "frčely". Můj muž pár měsíců před tím prodělal těžkou mozkovou příhodu, naštěstí bez vážnějších následků, která ho ale odsoudila na celý rok nemocenské. Tehdy se nám ve schránce objevila obálka, adresovaná přímo na naše jméno. V obálce byla pozvánka, psaná krásným zlatým písmem. Nebudu to natahovat, nechali jsme se prostě zlákat...

Když jsme přišli do restaurace, kde se mělo všechno odehrát, přivítal nás sympatický, velmi dobře oblečený muž, usadil nás na místo, mezi ostatní návštěvníky. Po dobrém jídle, které bylo samozřejmě zdarma, začala akce. Před námi, asi na dvou stolech, se skrývalo pod plachtou něco velkého, tajemného, ale to nám nebylo ihned odtajněno. Nejdřív jsme zhlédli děsivé video, kde mraky roztočů, mnohokrát zvětšených, útočí, na co přijdou a k tomu, samozřejmě, "odborný komentář", s tím, že všechny problémy vyřeší výrobky z pravé ovčí vlny. Současně byla odstraněna plachta a tajemný stůl nám ukázal svoje poklady. Začínalo mi být jasné, co bude následovat. A bylo to tak.

Předvádějící tačal kroužit mezi stoly a přesvědčovat diváky o nutnosti pořízení vystaveného zboží. Když ze mne "vytáhl" nějakým záhadným způsobem informace o zdravotním stavu mého muže, začaly se dít věci! Když pochopil, že to bude mít těžké, začal být nepříjemný. Okamžitě mi naznačil něco v tom smyslu, co jsem to za člověka, když nechci nemocnému bližnímu pořídit nabízené zboží, protože jedině to mu přinese úlevu. Nemám ráda nátlak, myslím, že jsme se dokonce začali hádat. Bylo až s podivem, jak ostatní seděli jako puťky a podotýkám, že to byli lidé středního a mladšího věku.

Opět to nebudu protahovat. Řekla jsem dotyčnému, ať si nechá svoje deky a já si nechám svoje roztoče, na které jsem zvyklá a předčasně jsme odešli z restaurace.

Tenkrát jsem se zařekla, že už nikdy více a svůj slib jsem dodržela. A když po těch letech vidím ty podvedené , většinou důchodce, kdy jim mnohdy už není pomoci, je mi z toho všeho nanic.

Tento článek mi alespoň trošku zvedl náladu...

Počet komentářů: 20

Červené sárí

4. května 2012 v 20:27 | Helena.B | Knihy

Opět se ke mně dostavila tvůrčí krize, tak jsem se rozhodla alespoň napsat o knize, kterou mám rozečtenou .Tato kniha líčí život Sonii Gándhíové. Sonia byla manželkou Rádžíva Gándhího a snachou Indíry Gándhíové, předních indických politiků, druhé poloviny minulého století, které my, dříve narození, dobře pamatujeme. Oba byli zavražděni při výkonu své funkce, Indíra v roce 1984 a Rádžív 1991. Sonia se narodila v Itálii a svého budoucího manžela poznala na studiích v Anglii. Po manželově smrti zůstala v Indii a věnuje se politice.

Kdo má rád životopisy, vřele doporučuji.

P.S. Jedna malá otázečka. Jaký příbuzenský vztah byl mezi Indírou Gándhíovou a Máhátmou Gándhím ?

Správnou odpověď znala Katka i Alenka, tedy pro pořádek:

Indíra Gándhíová byla dcerou velkého politika Džaváharlála Néhrúa a s Máhátmou Gándhím neměla žádný příbudenský vztah. Jméno Gándhí získala sňatkem s Férózem Gándhím, který rovněž nebyl příbuzný Máhátmy. Máhátmá Gándí byl přítelem Néhrúa a často navštěvoval jeho rodinu.

Máhátma Gándhí, Muzeum ulice, Hull, Anglie, 2010

Počet komentářů: 16

Ocenění od Janky a sovička od Peťky

1. května 2012 v 10:59 | Helena.B | Diplomy a ocenění

Minulý týden ke mně přišlo toto ocenění od Janky

Byla jsem mile překvapená a Jance ještě jednou děkuji.

Kždý oceněný měl napsat v několika bodech něco o sobě.

Tak tedy : Jsem aktivní ženská v letech, mám svoji rodinu, přátele, blog, knihy, tvoření. Miluji přírodu, sluníčko, prostor, klid, dobré lidi kolem sebe, prostě všechno, co je pozitivně laděné....

Ocenění mělo putovat patnácti dalším, spíše začínajícím blogerům. Většina už byla obdarovaná. Toto ocenění si určitě zaslouží Romana : http://rrukodelka.blogspot.com/

Ale musím se zmínit ještě o jedné ceně, která mi přišla z Pucíkova, už je to pár týdnů...

Tuto sovičku do sbírky mi vyrobila a poslala Peťka a přidala kornoutek mandlových vlastnoručně vyrobených bonbónů, které byly tak dobré, že okamžitě zmizely.....

Sova byla umístěna, tam kam patří, mezi moudré knihy, jak jinak?

Prožijte si první den měsíce máje sluníčkově !!

Počet komentářů: 17

Také jste si užívali ?

29. dubna 2012 v 18:46 | Helena.B | Jaro

Také jste si užívali toho krásného slunečného a rozkvetlého víkendu? Věřím, že učitě. Příroda udělala za ty dva dny veliký skok kupředu a jak by bylo bez foťáku (syn byl opět tak laskavý...). To, co jsem nafotila, jsou jenom takové střípky. Možná, že někde už jsou ovocné stromy odkvetlé, ale my si tu krásu zatím vychutnáváme. Člověk má až strach, že do té idylky něco přijde.

Vnučka se mi za ty dva dny i přes všechno varování pěkně připálila, zahájili jsme první letošní "grilovačku" a připravili si k obědu první vlastní salát

To je on

Našeho trpaslíka a strážce zahrady jsem pěkně vydrhla ve vaně kartáčem, aby nedělal kytičkám ostudu

Tuto fotku jsem nazvala "Fantóm zahrady", původně jsem ji chtěla vymazat, ale nakonec jsem si to rozmyslela

A když jsme u těch odstínů fialové, hned jsem si vyfotila svůj nekonečný nedodělek ( ještě chybí pár křížků ) a prosím šikulky - tvořilky, ať mi poradí, jak výšivku využít, je to motiv o rozměrech cca 10 x10 cm.

Přeji všem pohodový nový týden a krásný start do nejkrásnějšího měsíce v roce.

Počet komentářů: 12

Stále je co objevovat

22. dubna 2012 v 10:07 | Helena.B | Cestování

Nedávno jsem psala o naší "dámské jízdě " po beskydském podhůří. To byla naše první akce, v pátek už to byla akce třetí. Před několika lety jsme o sobě vůbec nevěděly. Svedla nás dohromady náhoda a společné zájmy. Tentokrát jsem opět měla štěstí, že mi syn znovu zapůjčil foťák.

Naše putování začalo v sousední vesnici, kde jsme před kostelem objevily záhon nádherných odkvétajících koniklecí

Malá vesnička, ale najdete zde plno zajímavostí třeba tohoto paroháče a jeho rodinku, přímo na zahradě domu

Nebo tyto sluneční hodiny

A co tato krásná dřevěnice ?

Cílem našeho putování byla místní rozhledna. Vystoupala jsem statečně nahoru i přes to, že mi výšky dělají problém

Pohled do krajiny

To už je cesta dolů, příroda se u nás teprve nesměle probouzí

U tohoto snímku jsem si lámala hlavu, proč jsem fotila plynoměr a popelnici...

Nakonec mám tři otázky :

1. V kolik hodin jsme vyrazily do přírody?

2. Jak se jmenuje parohaté zvíře?

3. Co mě zaujalo na poslední fotce?

A jak to bylo?

1. Do přírody jsme vyrazily v cca 9,30 hod. Sluneční hodiny nerespektují letní čas.

2. Je to daněk s rodinkou.

3. Byli to ti tři chlupáči, ale když jsem si doma fotky prohlížela, tak jsem je vůbec nezaregistrovala. Chtělo by to silnější brýle...

Počet komentářů: 23

Trošku jsem to čekala

18. dubna 2012 v 20:31 | Helena.B | Rozjímání

Zradil mě kamarád foťák! Už před čtrnácti dny. Mám takové zlé tušení, že je to jeho konec. A právě teď, když je toho tolik k focení, taková smůla! Na pomoc mi přispěchal syn, který mi zapůjčil svůj foťák a já jsem toho hned dnes využila.

Prošla jsem zahrádku a fotila a fotila...

U nás je to s kytičkami malinko opožděné

Broskev se teprve chystá rozvinout

Stejně tak i tulipány

Voňavé fialky

Odkvétající narcisy

Sluníčkový hlaváček se včeličkou

I zeleň skleníkového salátku může působit dobře pro oko...

V těchto chvílích jsem už zase bez foťáku. Když jsem se pídila po opravně, bylo mi řečeno, že opravy jsou mnohdy dražší než nový foťák. Musím to ještě zkusit, protože na nový momentálně nemůžu ani pomyslet. Tak mi držte palce.

Počet komentářů: 20

Třiďme odpad !

13. dubna 2012 v 15:15 | Helena.B | Rozjímání

K dnešnímu rozjímání mě vyprovokoval syn, když mi nedávno líčil, co našel v kontejneru na papír (když třídil odpad

). Co myslíte, že našel ? Byly to, mimo jiné, knihy našich klasiků, dokonce tam prý byl i nějaký nový román, pravděpodobně ještě nepřečtený. Uvažovali jsme nad tím, kdo byl takový barbar a s naším kulturním dědictvím takto "zametl". Přiznám se, že mě to ani nepřekvapilo, vlastně ani moc nepohoršilo.

Jsem sice z té generace, kdy nám byla od malička vštěpována úcta ke knihám, to znamená, že před čtením se musely umýt ruce, kniha měla svůj obal, svoje místo v knihovně atd. Na druhou stranu je zase pravda, že jsem doma našla pár velmi starých knih, většinou pohádek, kterým chybělo pár stránek, přebývalo pár ilustrací, kterými ji opatřil pilný čtenář, sem tam se na ní našel i nějaký ten flíček od jídla.

Jsem z generace, kdy knihy byly tzv. podpultovky a kdy bylo výhodné mít známého knihkupce. Knihy byly podpultovky také v knihovnách, tam bylo nutné si zase nějakým způsobem naklonit knihovníka. Pak byly knihy putovní, to znamená, že knihu vlastnil nějaký šťastlivec, který ji v dobré vůli zapůjčil svému dobrému příteli, ten bez svolení vlastníka ji půjčil zase svému příteli a ten svému a tak kniha putovala týdny a měsíce do neznáma a mnohdy se stalo, že už do svého domova nikdy nenašla cestu. Tak jsem poprvé v sedmdesátých letech četla "Černé barony" a pamatuji si, že ten, kdo mi je půjčoval, vůbec nevěděl, komu původně patří, ale věřím, že si kniha cestu ke svému majiteli opět našla.

Dnes "Černé barony" bez problémů seženete v knihkupectví a v antikvariátech, kam občas nakouknu, o ně nejeví nikdo zájem. Je fakt, že pohodlnější je zhlédnout film, kterým nás všechny televize skoro pravidelně "krmí". Když už jsme u těch antikvariátů, několikrát jsem byla svědkem, kdy na dotaz, jestli vykupují knihy a jaké, bylo odpovězeno, že téměř žádné, snad nějakou povinnou četbu a že momentálně frčí snáře...

Co z toho plyne? To, že se dotyčný, který odložil balík knih do tříděného odpadu ničím neprovinil, ba naopak se zachoval velmi ušlechtile...

Po vyslechnutí této příhody jsem si okamžitě vybavila větu: " Pepíčku běž a zvedni soudruha Gottwalda, ať se nám tam neválí, vždyť to snad ani nikdy nikdo nečetl..."